Asi všichni budeme souhlasit, že za dítě mají zodpovědnost rodiče. A to nejen co se týče základní péče, ale také výchovy. Je především na nich, aby ze svého potomka udělali platného člena společnosti. Vzhledem k tisícům letů zkušeností rodičů s výchovou by se mohlo zdát, že jsme již dávno přišli na ten správný recept. Opak je bohužel pravdou – názory a to, jak dítě co nejlépe vychovat, se mezi lidmi značně liší. A tyto rozdíly jsou čím dál větší.
V první řadě zde máme dva extrémy, kdy jeden zastává názor, že „škoda rány, která padne vedle“, zatímco druhý nechce svého potomka nijak omezovat a brzdit tak jeho samostatný rozvoj. Asi není třeba říkat, že obojí je špatně. Na druhé straně je potřeba přiznat, že valná většina lidí se řadí někam mezi tyto dva body.
Otázkou však stále zůstává, proč se nemůžeme shodnout na nejlepším postupu. Koneckonců máme již zmíněné generace zkušeností, nehledě na behaviorální psychologii, která zkoumá vliv různých typů výchovy na dítě. I přes toto vše zde však panuje nesoulad.
Důvodem jej především to, že výchova je něco, co se sami učíme již v raném věku. Děti se učí především nápodobou, a vzorce získané v dětství v nás zůstávají velmi dlouhou dobu. Proto je velmi časté, že rodiče vychovávají své dítě tak, jak byli sami vychováváni. Samozřejmě, existují výjimky. Například člověk, který byl svými rodiči týrán, mnohdy nebude chtít něco takového pro své dítě. Dělá tedy přesný opak, i když je pravdou, že mnoho z nich se čas od času zapomene.
Jedná se tedy o značně subjektivní záležitost, kdy si je každý jist, že právě on má pravdu – koneckonců to fungovalo na něj, tak proč ne i na jeho dítě. Problém je, že to mnohdy vede k zaslepenosti a často i k nevědomému týrání dítěte, byť s nejlepšími úmysly. Měli bychom se tedy oprostit od jakýchkoliv pocitů i od naučených vzorců a naslouchat raději skutečným odborníkům. Jistě, je to těžké, avšak věřte, že tím svému dítěti jen prospějete.